Předání moci z moci „katastrojky“

PhDr. Josef Skála, CSc.

Převrat, startující „mrtvým studentem“, nám prý seslal „rozum dějin“. Ta říkanka lahodí i leckde tam, kde by se čekal zdravý rozum. Pošklebují se jí samy dějiny. Pravé finále „studené války“ nastává až teď. Teprve v podobě krize, dalekosáhlejší než všechny dosavadní bankroty. Na půdě kapitalismu, vykuřovaného liberálním kadidlem, už řešení nemá. „Elitám“ to dochází stokrát víc, než skoro všem mluvčím plebejské většiny. „To reset“ znamená „přesadit“, a ne dobít staré baterky. A právě „přesadit“ svět chce i „Great Reset“. Je to libreto plíživého, o to však radikálnějšího převratu. Dluhové oprátky pod krkem většiny lidí, podniků i států. Jejich vyděračského „ukáznění“, ne-li rovnou vyvlastnění. Degradace vlád a parlamentů na nesvéprávné satrapy. Proměny planety v protektorát kasty oligarchů. Parazitní renty z každé práce i podnikání. „Práva“ rozhodovat o nás a bez nás i ve všem ostatním.

Sem vede klíč i k tajemství maškarní, inscenované tehdy na Národní. Mohlo to dopadnout jinak? Jedině zázrakem, větším než ty z evangelií. Kapitalismus míval i trochu lidštější tvář. Jen ale díky systémové výzvě, vůči níž musel lavírovat. „Sociální stát na Západě byl nechtěným levobočkem socialismu na Východě,“ napsal už před lety Ulrich Beck, německý profesor liberální sociologie. Hlavně to drželo poměr mezi kapitálem a prací v mezích, předcházejících systémové krizi. S popravou politického Východu začal hubnout i západní „sociální stát“. A znovu tak byla jen otázkou i ničivá krize z „nadvýroby kapitálu“. „Už je to tady!“

Nevděčný paradox nastal i na opačném pólu. Poměry, v nichž jsme žili do konce 80. let, měly i nemalé vady na kráse. Zásadní modernizaci, nazrálé už roky, chyběla politická vůle i invence. Decibely klíčů, ozvučující tehdejší náměstí, to vysvětluje jen zčásti. Všemocné nebylo ani lhaní jezinek „pravdolásky“. Život, zbavený existenčních rizik a ponížení, trval už po dvě generace. Garance, jež dával „od kolébky do smrti“, se zdály banální samozřejmostí. Socialismus se stal i obětí vlastního úspěchu. A tedy i úpadku svého „politického marketingu“. Schopnosti „prodat“ lidem pravdu o tom, co umí jen on sám. Oč vše, proč a jak moc přijdou, umožní-li jeho odchod ze scény.

Právě to zoufale chybělo i ve fázi, kdy „praskaly ledy“. Jediná věta na klíčové téma nezazněla ani v projevech, pokoušejících se zarazit rozjetou lavinu. Po těch, koho vynášela k moci, se nežádal ani podpis „předávacího protokolu“. Výčtu nezpochybnitelných údajů o „stavu Unie“. Jejích aktiv a pasiv, pohledávek a závazků. Porážku emancipačního průlomu, za nějž lidé neváhali cedit i krev, to změnilo v ostudnou frašku. Dojem z těch, kdo odevzdávali moc, tak jen přitápěl pod mrákoty, že končí retardované nemehlo - a cokoli přijde místo něj, bude už jenom lepší.

Všem, kdo neupsali duši kapitalismu, to hází klacky pod nohy dodnes. Otázku otázek by to nemělo překřičet. Mohlo to dopadnout jinak – už na tehdejším rozcestí? Buďme k jeho aktérům fér. Stát v čele předlistopadové moci větší kalibry, možná by uhrály důstojnější kompromis. I ten však jen načas. „Malta místo Jalty“ byla velmocenským komplotem. O nás a bez nás i tentokrát. Čistě exportním artiklem, který si našel i svou pátou kolonu. Klíčovou roli sehrála ta uvnitř panující moci. Kdo všechno do ní patřil – a jak zněla jeho partitura – je sice téma chytlavé, ve finále však jen o kandrdasech na dálkový ovladač. Většinu „zaručených svědectví“, drápajících se pod světla ramp, hyzdí dvě slabiny. Jedna jsou posbírána z druhé, třetí i další ruky – a poslepována fantazií, která si leckdy vyřizuje i staré účty. Ta, co jsou naopak blízko od pramene, se většinou pečlivě stylizují. Sám tyhle šálky kávy nemusím. O to víc promýšlím fakta i zážitky, mířící k podstatě věci. Skládá se z více článků. Klíčovým byla „katastrojka“, jak ji už roku 1987 přezdil Alexandr Zinověv, dřív neústupný disident. Řádky, jež následují, jsou hlavně o jejím rauši a destruktivní roli. Nad živnou půdou, která tu ubohost vynesla až do Kremlu, se zamýšlím v jiné kapitole tohoto svazku.

Mne osobně kazisvět, jímž pohrdal i Alexandr Zinověv, zaskočil už 17. listopadu 1989 v pražském Karolinu. Slavil se jediný mezinárodní svátek českého původu. Rovné půl století od tragédie, jež tomu položila základ. Se vší vážností to vzali i v newyorské centrále OSN. Do Prahy vyrazil ředitel útvaru nevládních organizací i s manželkou. Předat mi, coby předsedovi Mezinárodní svazu studentstva, medaili „For Merits“. Za širokou škálu akcí a kampaní, jimiž jsme přispívali k řadě priorit OSN. Ceremonie se zúčastnila i řada zahraničních velvyslanců. Moskvu u nás zastupoval Viktor Lomakin. Členem ÚV KSSS byl už roky předtím. Dřív z titulu šéfa územního výboru strany na Dálném Východě. Rovný, principiální chlap a přitom žádný suchar. Dostat i banálnější metál za jiných okolností, zasype mne zlatým deštěm gratulací. Zkrátil je do dvou letmých vět. Hned nato nasadil grimasu jako na státním pohřbu. A zeptal se, zda vím, co včera dávaly zprávy sovětské televize. Gorbačov, jak se ukázalo, navštívil jakousi studentskou sešlost. A tam se zeptal jedné z účastnic, co je cílem organizace, jejíž odznak nosí na klopě. „Antikomunismus,“ kontrovala ta dívčina. A právě tím celá reportáž i skončila.

Sovětskou diplomacii zdobívala jedna potence. Čím delikátnější byla zpráva, kterou vysílala – a do rizika tak zaháněla i svého posla - tím víc to uměla mezi řádky. Lomakinův vzkaz bušil na poplach. Tím víc jsem z něj lámal, co konkrétního je v pozadí. A ptal se ho, kam s tím mám vyrazit, než bude pozdě. Titulář však znovu a znovu, s omluvným výrazem v očích, naléhal jen čistě osobní radou: „Teď to chce hlavně chladnou hlavu.“ A přátelsky tak varoval před kolosální všivárnou. Lomakin nebyl politický živnostník. Byl to komunista každým coulem. Tlak na export „katastrojky“ nad Vltavu tlumočil jen s očividným sebezapřením. Tím větší schizma nastalo v jeho okolí. Byla to tristní podívaná. Hlavně na velvyslanecké rady a tajemníky, co se dřív předváděli jako strážci víry. Teď za tím metli kvaltem stopy. V naději, že jim to vynese šťavnaté kariéry. Povedlo se to jen části z nich.

Lídrem dezerce byl syn muže, odpovědného za vztahy s Prahou už od 50. let. Šedou eminencí ambasády byl i koncem následující dekády. To z jeho hlavy prý vypadl i nápad podpořit Dubčeka („našego Sašu“) proti Novotnému. Zásadní roli hrál i ve všem, co souviselo s invazí pár měsíců nato. Teď bylo ale třeba chytit vítr, dující úplně jiným směrem. Synátor se do toho pustil bez všech skrupulí. Kamkoli přišel, od táty se teatrálně distancoval. Lidé, neznalí jeho rodokmenu, na něj nechápavě zírali. Tou oklikou si myl ruce i on sám. V Praze totiž působil, ještě coby nižší šarže, už za Leonida Iljiče. Tehdy na úseku, jejž jsem měl na starosti v našich stranických strukturách. Znali jsme se proto už tehdy. A já byl tak i pamětníkem příznačných epizod. Třeba té kolem snímku nového sovětského stíhače, zveřejněného časopisem Letectví a kosmonautika. Synátor v tom shledal vyzrazení vojenského tajemství. Žádal exemplární postih. Té radosti se nedočkal. Snímek byl převzat z amerického žurnálu.

Perlil i cílenějšími nápady. Mne třeba vehementně ponoukal, abych si vzal jednu ze tří dcer Bohuše Chňoupka. Můj údiv, proč si má člověk vybírat podle tchána, zpražil vysvětlením, že v „nomenklatuře se to tak má“. Bohunka, tehdy ještě Chňoupková, byla holka vrchovatě atraktivní. A navíc i chytrá po tátovi. Každý z nás dvou byl však zaláskován jinde. A tak jsme se nápadu Kecala, co nás chtěl dostrkat na radnici, upřímně zasmáli. Přešlo jen pár let. A ten samý synátor, teď už s vizitkou velvyslaneckého rady, mi s vážnou tváří sděloval, proč je třeba moc odevzdat. Jedině tak se prý jednou dobereme k repríze Února 1948. Zhruba za 25 let, cituji doslova. Tahle parta kolem nás kroužila i ve dnech hned po 17. listopadu. To už nám ale jenom sypala písek do očí. Jeden večer naléhala, že máme na Hrad tlačit Dubčeka. Už ráno se však ukázalo, že sami tam tlačí Havla. Zákulisní debaty s ním vedli už dávno. Pak už to byly jen žalostné trapasy. Manželka onoho synátora se náhodou v Kotvě potkala s mojí ženou. Spustila ódu na Jiřího Dienstbiera, čerstvě nastěhovaného do někdejší Chňoupkovy kanceláře. Manželka se jí zeptala, nemá-li žaludeční potíže, když se ráno šlechtí před zrcadlem. A pak toho chameleona v sukni šokovala poznámkou, že když tu byl Dienstbierův finský protějšek, ptal se ho i na to, jak se daří mně. Protože v Helsinkách mám tu nejlepší reputaci. Na ambasádě velmoci, která nás házela přes palubu, však působili i lidé s charakterem. Jeden mne vytáhl v noci na Letenskou pláň. Někdy na přelomu listopadu a prosince. Napřed se pozorně rozhlédl, zda nejsme v dohledu hlídacích pitbulů. A pak se mi, se slzami v očích, omluvil. Proboha za co zrovna ty, nestačil jsem si divit. „Za dnešní vedení své země. Za jeho poskoky tam, kde pracuji. Za to, jak podle podrazili tvou zemi a osobně lidi jako ty. Takové darebáctví jste si nezasloužili.“

S moskevskou politickou generalitou jsem přicházel do styku celá 80. léta. Napřed jako ten, kdo měl na ÚV KSČ na starosti mezinárodní rozměr „měkké síly“ – od náplně práce našich cizojazyčných médií až po to, jak pravdu o naší zemi zpřístupnit i na zahraničních výstavách a veletrzích i řadou jiných cest. Zahrnovalo to i spolupráci s ostatními vládnoucími stranami v dané sféře. A proto i účast ne poradách jejich představitelů, řídících příslušné úseky. KSSS tam reprezentovali akademik Boris Ponomarjov, Konstantin Rusakov, Michail Zimjanin, je-li řeč o nejvyšších patrech, či Georgij Šachnazarov nebo Vadim Zagladin a další postavy, známé i u nás díky svým knihám a zásadním statím. S Gorbačovem, Ryžkovem i jinými členy politbyra, než které jsem znal už dřív, to bylo z očí do očí od března 1986, tedy v dresu Mezinárodního svazu studentstva. Jak na různých sjezdech v jiných zemích, ale i třeba na velké poradě v Moskvě, jíž se zúčastnili šéfové všech delegací na oslavy 70. výročí Říjnové revoluce.

Ty dvě etapy umožňovaly srovnávat. Řeč i chůze „Gorbyho“ předchůdců odpovídala dosaženému věku. Tady platila norma, že co věta, to i myšlenka, a ne vata či slovní kudrlinka. Za řadou nových nároků to sice mělo v lecčem zpoždění. Vůči pitomostem, vydávaným za kámen mudrců později, však tahle parta byla imunní. Gorbačov se stal generálním tajemníkem, když mu bylo čtyřiapadesát. Schody bral po dvou, živě gestikuloval a řečnil spatra. Od přírody měl i dar navíc. Když člověku podal ruku, z očí mu zářil kukuč derviše. Tím podmanivěji působilo, i cokoli z něj vypadlo. Dojem to zpočátku dělalo i na mě, nebudu zatloukat ani zpětně. Naděje budily i jeho první projevy, slibující „urychlení“. Psaly je ještě zděděné aparáty. Zatmění „nového myšlení“ zavládlo až později.

Červíčka podezření však zasévaly už tehdejší indicie. Na oné poradě, konané 70 let od Říjnové revoluce, si vzal slovo i Nicolae Caušescu. Roky měl stigma toho, co „nedrží basu“. Ba nadbíhá západním směrem dál, než se sluší. Teď hřímal výzvu spojit síly proti páté koloně, prorůstající i do vládnoucích struktur. „Gorby“ se povýšeně poškleboval. Když Rumun domluvil, šlehnul ho uštěpačnou poznámkou. Varovných signálů přibývalo se čtvercem času. Skoro dva roky před převratem mne vytáhli na chodbu Mezinárodního oddělení ÚV KSSS dva z těch, s kým jsme se znali už z mezistranických porad. Aby mi popsali, čeho jsou svědky za „Gorbyho“ zády, když přijímá Kohla, Thatcherovou, Mitteranda, Bakera apod. Po pěti, sedmi minutách, zněla ta kamarádská indiskrece, „Gorby“ spouští tento kolovrátek: „Rozvinuli jsme komplexní přestavbu, která skoncuje se stagnací. A teď se mnozí ptají, čím to skončí. Co je to za hloupou otázku? Kam až dojdeme, ukáží přece samy procesy, které jsme uvedli do chodu.“ Když to řekl jednou dvakrát, měli jsme to za gesto, z nějž nic neplyne, dodávali zmínění svědci. My to však slyšeli už asi dvacetkrát. On to snad myslí smrtelně vážně…

Jiných z mých přátel mi vylíčil i ještě otřesnější kousek. Řeč byla o velké poradě kapitánů průmyslu. Gorbačov ji obšťastnil i tímto moudrem: „Všechny sovětské podniky, které nedosahují světové úrovně, bude třeba zavřít. Bude to menší ztráta, než necháme-li je v provozu.“ Ministři a manažeři velkých holdingů se štípali do tváří. O přestávce si jich pár vzalo stranou šéfa ministerského odboru, chystajícího se do penze. A přiměli ho, ať se zeptá, jak to bylo míněno. Pod příslibem, že se o něj postarají, pokud to schytá. Svedl svou otázku na chátrající sluch. A dal tak „Gorbymu“ šanci elegantně vycouvat. Ten na něj ale spustil bandurskou, smíchanou ze všech nafukovacích strašáků. O „zarytých stoupencích stagnace“, co se „ne a ne rozejít se starými stereotypy“. A dokonce ani s „nomenklaturními privilegii“. Šéf ministerského odboru jich měl poskrovnu. To Michail Sergejevič a Raisa Maximovna stáli státní kasu víc, než všichni jejich předchůdci. Když se kapitáni průmyslu rozcházeli, měli bledé tváře a v očích děs. „Jsme v rukou šílence,“ znělo jejich řadami pološeptem.

Mým detektorem byly i ozvěny ve spojeneckých metropolích – a z levicových stran a osvobozeneckých hnutí v okolním světě. Detektorem tím choulostivějším, že se mne týkal i velmi osobně. Mezinárodní svaz studentstva vznikl v Praze už roku 1946. Spojil celonárodní studentské asociace, a ne jenom ty či ony politické frakce. Dokázal to uchovat i po celou „studenou válku“ – na rozdíl od všech ostatních mezinárodních demokratických organizací. Proti těm stály už tehdy více či méně rovnocenní soupeři. Pokus vytvořit podobného rivala ve studentském hnutí skončil velkou blamáží. Koncem 60. let ho z napojení na CIA usvědčil prestižní žurnál Encounter. Pak už to „rytíři pláště a dýky“ raději nezkoušeli. „Studená válka“ však nakonec z řad MSS vypudila většinu západních národních svazů. Po roztržce mezi Pekingem a Moskvou, nastartované Chruščovovým „odhalením kultu osobnosti“, se na práci MSS přestal podílet i čínský studentský svaz.

V 80. letech však začínala „konzervativní revoluce“. Maskoty byli R. Reagan a M. Thatcherová – a také Pinochet. Na ráně byli i studenti ze sociálně zranitelnějších rodin. Byl to i čas výhružek „hvězdnými válkami“ a dalších hrozeb. V akademickém prostředí budily zvlášť poučené obavy. Dal jsem dohromady partu kolegů, kteří se také nechtěli omezit jen na rezoluce a telegramy. Pustili jsme se do práce, zásadně rozšiřující náš akční rádius. Zakrátko se našich akcí účastnily v podstatě všechny síly, mající vliv mezi akademickým dorostem. Spolu jsme stupňovali i „lidovou diplomacii“ vůči vládám Západu, Jihu i Východu. A také OSN, UNESCO a jiným nadnárodním strukturám. Získali jsme spoustu nových spojenců. Nezradili jsme jediný z vlastních cílů ani dosavadních partnerů. Neutralizovali jsme spory kolem všeho, co teď nebylo na pořadu. K otázkám, o něž teď naopak šlo, jsme razili „nabídky, které se nedají odmítnout“. A šíří podpory, kterou získávaly, zaháněli do kouta síly, úkolované to sabotovat. Na mém stole už ležely i zpětné přihlášky do MSS od celonárodních studentských svazů USA, Británie i některých dalších západních zemí. Na spadnutí byl i návrat čínských kolegů.

„Nové myšlení“ Kremlu však bralo rejda jiným směrem. Vydávalo jednu za pozici za druhou. Letitým spojencům bralo půdu pod nohama. Někde tak vzklíčilo podezření, že nástrojem toho vynálezu zkázy jsme i my. Létal jsem napříč světem uvést to na pravou míru. Většinou se to povedlo, i když to chvíli trvalo. Největší práci to dalo v Havaně, Damašku a Berlíně. Fidel Castro, Háfiz Asad a Erich Honecker prokoukli „katastrojku“ už v zárodku. Prvním dvěma se mi podezření, že v tom kapitulantství jedeme i my, povedlo vyvrátit kompletně. V Berlíně jenom částečně. V tu dobu jsem o „novém myšlení“ už neměl iluze. Argumenty státníků, o nichž je řeč, mi to poznání dál obohatily. Byli to brilantní prognostici. Sestava, která se za ně vydávala nad Vltavou, jim nesahá po tkaničky.

V Moskvě mezitím gradovalo úplně jiné „urychlení“, než jaké Gorbačov sliboval. Akcelerovala nevídaná destrukce. Provázela ji nechutná demagogie. Odpor narůstal z hlubin stranické základny i široké veřejnosti. „Gorby“ a jeho ekipa „urychlili“ vyhazovy jeho mluvčích z mocenských struktur. Sílící tlak přiměl tlachat třeskuté hovadiny i profesory a doktory věd, řídící významné útvary ÚV KSSS. Když jsem se u jednoho z nich a dvou jeho podřízených zastavil v září 1989, padla i výzva „inspirovat se Jižní Koreou“. To jako že teď máme zrušit volby? Na desítky let? kontrovala moje maličkost. Na lidi, jejichž erudice a rozhledu jsem si dřív vážil, byl žalostný pohled. Pokud snad zblbli doopravdy, jen fikcí muselo být i jejich vzdělání. Pokud jim nezbylo, než to předstírat, vysílalo to tím děsivější zprávu.

Ještě hůř to museli nést lidé formátu Andreje Gromyka. V politbyru byl jedním z doyenů. Proto mu svěřili i čestnou roli toho, kdo plénu ÚV KSSS přednese návrh na Černěnkova nástupce. Ten proslov vyšel i tiskem. Měl živý šmrnc, prostý kožených stereotypů. Michail Sergejevič má přívětivý úsměv - stalo v něm krom jiného - nemějme ale obavy, je-li potřeba, umí vycenit i ostré zuby. Uběhlo jen pár měsíců a vycenil je i na Gromyka. Přesunul ho do ceremoniální role šéfa Nejvyššího sovětu. Zakrátko ho vyhnal do penze i z ní. Do čela diplomacie postavil Eduarda Ševardnadze. „Gorbyho“ kámošem byl už z dob, kdy honili komsomolské kariéry. Pro post ministra zahraničí supervelmoci měl nulovou kvalifikaci. Západní protihráči ho pásli levou zadní. On si vystačil s jejich pukrlaty, která nic nestojí. Vydával za ně, zač jeho země prolila veletoky vlastní krve. Gromykovi se na Západě říkalo Mr. Nět. Jako státníkovi, co ustoupí jen v míře, výhodné i pro jeho vlast. Napříč světem bylo známé i jeho krédo: „Raději deset let jednání než jediný den války.“ Gromyko zemřel v létě roku 1989. Autodestrukci politického Východu prožíval mučivě. Fakt, že návrh na „Gorbyho“ přednesl právě on, si hořce vyčítal. Autenticky to zachytil jeho syn Anatolij, sám přední akademik.

Ševardnadze se důstojných přezdívek nedočkal. Lobbista cizích zájmů proti vlastní zemi zavedl i dosud nevídanou praxi. Dřív každý krok, mající bezpečnostní implikace, podléhal detailnímu posouzení v kolektivním vedení. Předcházelo mu kolečko konzultací ve všech příslušných instancích. Teď se s cizími velmocemi uzavíraly kšefty stylem koňských handlířů v haličské putyce. Protistrana cosi navrhla – a Ševardnadze to posvětili rovnou na místě. To samé praktikoval i sám „Gorby“. Co vše bude muset rušit a likvidovat, se tak mnohdy dozvídal i zkoprnělý generální štáb. Na jeho názor se dopředu nikdo neptal.

Tohle by si nenechala líbit ani carská generalita. Gorbačov krotil logický odpor i špinavými provokacemi. Zvlášť nechutná byla ta kolem německého mladíka Mathiase Rusta, který svým lehkým sportovním letounem doletěl až na Rudé náměstí. Stavropolský tlučhuba to označil za důkaz, jak nefunkční a prohnilé jsou armádní vertikály. Padáka dostaly skoro všechny nejvyšší šarže. Byly v tom naprosto nevinně. Protivzdušná obrana Rusta zaznamenala hned po překročení sovětských hranic. Operativně hlásila i celý jeho další pohyb. Opakované žádosti, aby ho směla donutit přistát daleko před Moskvou, však byly kategoricky zamítnuty. „Gorbyho“ prodlouženou rukou přímo na velitelství protivzdušné obrany. Reklamní hitem byla „glasnosť“, tedy neomezená svoboda projevu. Dosyta si ji užíval i kdejaký Pinocchio a kverulant. Na maršály a generály, bránící svou čest, se nevztahovala. Přestože bojovali už na frontách Velké vlastenecké války. Pravda o tom, kdo pustil Rusta až na Rudé náměstí, směla do médií až mnohem později.

Nemenší sprosťárna byla už v pozadí „Gorbyho“ volby do čela. Druhým z členů politbyra, výrazně mladších než ostatní, byl Grigorij Romanov. Do strany vstoupil za války v Rudé armádě. Úspěšným lodním konstruktérem byl už v 50. letech. Později ty samé loděnice řídil. Do čela leningradské oblastní organizace KSSS, druhé v pořadí důležitosti, to dotáhl už v roce 1970. S funkcí bylo, už od dob Sergeje Kirova a Andreje Ždanova, spojeno členství v politbyru. Milión obyvatel „Pitěru“ dostalo nové byty už v následující pětiletce (1971-1975). Když se stal šéfem strany Jurij Andropov, povolal Romanova do klíčové funkce tajemníka ÚV KSSS pro průmysl a vojenskou produkci. Pověřoval ho úkoly, jaké se svěřují vyhlídnutému nástupci. „Gorbyho“ životopis byl proti tomu story muší váhy. Zahrnoval i komické epizody. Když se za Brežněva, tehdy ještě při silách, měnil šéf Komsomolu, přinesli mu složky dvou kandidátů. Vysokoškolského učitele Ťjaželnikova ze Sverdlovska. A stavropolského svazáka z povolání Gorbačova. „No samozřejmě toho prvního,“ reagoval Brežněv. „Co vás to napadlo navrhovat do čela mládežníků chlapa, plešatého už teď?“

Černěnka trápilo chatrné zdraví, už když střídal zesnulého Andropova. Intrikáni nemarnili čas. Za Romanovem byly přesvědčivé výsledky. Do oběhu byla proto vpuštěna verze o svatební hostině, již měl své dceři uspořádat v Ermitáži. A tam, když už přebral, rozbíjet sklo a porcelán nedozírné hodnoty. Romanov dodal účtenky o hostině, konané v restauraci z poválečných let. Včetně dokladů, vyvracejících i druhou pomluvu. Prolhanou fámu šířilo „Gorbyho“ křídlo ve straně i KGB. Romanov žádal veřejné dementi, opřené o nespornou dokumentaci. Byl to hrách na stěnu („Nebudeme to zbytečně rozviřovat. Dělat tomu sami reklamu.“). Když se Černěnkovy dny chýlily konci, poslali Romanova služebně mimo metropoli. Chyběl tak i na jednání politbyra, rozhodujícím o Černěnkově nástupci. „Gorby“ ho nechal sestřelit i z jeho stávající funkce. Už čtvrt roku po svém nástupu do čela. Tohle se nepodařit, žijeme v jiném světě. Nepoměrně spravedlivějším i bezpečnějším. Romanov chtěl sílu socialismu znásobit, a ne spáchat jeho sebevraždu. Jeho plán se pak šířil bizarním samizdatem. Byl to moudrý scénář.

Obludným zrcadlem doby byly oslavy 40. výročí NDR. Počátkem října 1989. Na slavnostní přehlídce jsem stál pár metrů za Erichem Honeckerem, Gorbačovem, Milošem Jakešem a dalšími šéfy spojenců. Před tribunou defiloval průvod stranických struktur, odborů, Freie Deutsche Jugend i jednotek Volksarmee a Volkspolizei. Ti lidé měli v tvářích úplně jiný výraz, než na podobných akcích kdykoli dřív. Oči, zapíchnuté do čela tribuny, vysílaly dva urgentní vzkazy: „Na nás se můžete spolehnout!“ – a „My zase spoléháme na to, že nás nehodíte napospas!“ Erich Honecker to vycítil už v prvních vteřinách. A šel té výzvě naproti pěsti zdviženou tak, jak se němečtí komunisté zdravili už za Ernsta Thälmanna. „Gorby“ se tomu pochechtával jako harampádí starých zbrojnošů. Následovala recepce v Paláci republiky. Po anšlusu NDR musel k zemi. Tehdy měl skleněné stěny. A přes ně na dohled policejní kordón, atakovaný vlnou demonstrantů. „Gorby“ se přesunul až k plášti budovy, aby ho kamery zabíraly s děním za ním. A hlaholil svá moudra o „procesech“, za nimiž se neradno opozdit. Zpoždění nabralo poznání horkých hlav, atakujících policejní kordóny. Říká si „Osstalgie“. Rozčarování „Němců druhé kategorie“.

„Katastrojka“ byla morálně defektní od A do Z. Vůči NDR však obzvlášť nevkusně. Německo rozdělily západní mocnosti. Anglosaská „high society“ zvažovala i plošnou sterilizaci. Moskva razila politiku jednotného Německa. Trvala na ní i roky po vzniku SRN. Sabotovaly ji Washington, Londýn i bonnské kancléřství. Neutrální a demilitarizované Německo by se posunulo doleva. Mnohem blíž k Moskvě, než k Washingtonu. Henry Kissinger to přiznává i v jednom ze svých tlustospisů. A nijak netutlá, že obnovu jednotného Německa zařízla Amerika. Na území, zataženém pod „atlantickou“ kuratelu, zůstala velká většina německého průmyslu. Na NDR, založenou teprve pak, zbylo převážně agrární a chudší teritorium. USA na válce třeskutě vydělaly. Sovětský svaz utrpěl brachiální ztráty. NDR mohl pomáhat neporovnatelně skromnějšími zdroji, než jakými Amerika kolonizovala SRN. Její vláda je jen podmíněně svrchovaná dodnes. Mechanismus, který ji drží zkrátka, odtajnil Gerd-Helmut Komossa. V memoárech, které vydal po odchodu z čela německé tajné služby MAD. Popisuje tu závazek, přezdívaný „Kanzler Akt“. Musí ho podepsat každý spolkový kancléř, dřív než se ujme úřadu. Coby přísahu Spojeným státům, že jim vyjde vstříc ve všem, co označí za svůj „životní zájem“. Jen zrcadlově svébytná byla i NDR. O stavbě Berlínské zdi rozhodl Chruščov, a ne Ulbricht. Moskva iniciovala i jiné kroky, padající na hlavy východoněmeckého vedení.

Teď je za ně napadali zparchantělí nástupci těch, kdo mu je dřív ukládali. Proti anšlusu NDR alarmovaly i Londýn a Paříž. Gorbačov a jeho ekipa ji vydaly i ke strategické újmě své vlastní země. Za pár miliard marek, jež nestačily ani na výstavbu kapacit pro sovětskou armádu, repatriovanou domů. US Army v Německu zůstala. NATO se posunulo na dostřel k ruským hranicím. Když Vietkong oblehl roku 1975 Saigon, americké vrtulníky evakuovaly stovky jeho papalášů a jejich rodin. Patnáct let nato navštívil SSSR Helmut Kohl. Součástí byla i projížďka s Gorbačovem po kavkazském jezeře. Rozhovoru byl přítomen i Valentin Falin, tajemník ÚV KSSS a dřív léta velvyslanec v Bonnu. Kohl se dotázal, které kategorie východoněmeckých činitelů by měla nechat na pokoji „ruka zákona“, přebírající právě moc i nad končící NDR. Co mu opáčil Gorbačov, znělo i Kohlovi tak neuvěřitelně, že se pro jistotu zeptal znovu. Že „Němci vědí sami nejlépe, jak postupovat i v těchto otázkách,“ mu však „Gorby“ zopakoval i podruhé. Kohlova justice to vzala s germánskou pedanterií. Za mříže putovali i lidé, které tam posadil už Hitler. Ericha Honeckera propustili za dcerou do Chile až s pokročilou rakovinou. Kandidáti politbyra, nedisponující hlasovacím právem, za katr nemuseli.

Hans Modrow se stal premiérem až po pádu Berlínské zdi. Za reformátora ho měli i „Gorby“ a jeho parta. Padnout nechali i jeho vládu. Hansovi už je 93, svěží energií však srší stále. Kdykoli se naskytne šance, v Berlíně nebo v Praze, prosedíme dlouhé hodiny. Nenudí nás to ani minutu. Tak aspoň jednu epizodu: „Zkusme si, Hansi, na vteřinu představit, že by nás ´Gorby´ tenkrát neprodal. Jak bychom na to šli?“ „V podstatě čínskou cestou, logicky ovšem šitou na míru evropských podmínek.“ „Tedy rozumný prostor podnikavé iniciativě, ale skutečně ´gründerského´ typu? Na její vlastní účet a riziko, a ne nechat rozkrást národní majetek? A hlavně jeho rozvojem a modernizací posilovat lidovou moc - i její odolnost vůči restauraci?“ „Přesně tak, právě tím se přece čínská cesta liší od ´perestrojky´…“

„Starší soudruhy“ v Moskvě (jak zněla dohodnutá kryptomluva) jsem navštívil naposled v prosinci 1989. Doma na MSS sršely hromy blesky. Důstojně pokračovat mohl jen z jiného sídla. Kypr i Řecko je nabízely velkoryse. Sovětská členská organizace žádala o setkání, kde to probereme. V Moskvě se ukázalo, že je proti. Lobbovala za to i v jiných členských svazech. Byla to nebetyčná krátkozrakost. Zvrátit ji bylo nad síly. Už z Prahy jsem si vyžádal i rozhovor se šéfem útvaru ÚV KSSS, odpovědným za vztahy se socialistickými zeměmi. Byl z „nových košťat“, dosazovaných bůh ví odkud, takže jsme se viděli poprvé. Jak se ten „No Name“ jmenoval, jsem zapomněl už krátce nato. Jen co jsem k němu dorazil, vyrazil na mne směskou neskutečných ptákovin: „Chcete snad znovu tanky? Jako ten Caušescu?“ (atd. atp.). Vydržel jsem to asi půl minuty. A pak si vzal slovo sám: „Kdo po vás žádá tanky, netuším a popravdě tomu ani nevěřím. Já se vás přišel zeptat jako československý komunista, zda už opravdu nepotřebujete spojence. Dřív jste nám dávali lekce z dialektiky. A teď už znáte jen dva extrémy? Buď tanky, nebo Havel na Hrad? Co jsme vám proboha provedli, že se nám mstíte tak neurvale? Copak nemáte tušení, oč si tím koledujete sami? Západ se vyřádí i na nás, bude to bolet, my Češi se z toho ale nějak vyhrabeme. Miliónů vašich lidí je mi však upřímně líto už teď…“

Civěl na mne jako tele na vrata. A zmohl se jen na „argumentaci“ stopou svého Michaila Sergejeviče. Poslouchat se to nedalo: „Jsem v této budově naposled a víme to oba. Situace je příliš vážná, než aby unesla diplomatický staniol. Je snad spontánním ´procesem´ i to, co v Praze podniká větší půlka vaší ambasády? Celý ten servis silám, které nás vydají za babku cizímu kapitálu? A vás zbaví všeho, zač jste pro vlastní bezpečnost krváceli stovky let?“ Byl to hrách na stěnu. „Gorbyho“ práčatům byl náš národní zájem šumafuk. Hluchá byla i k argumentům, týkajících se vlastních zájmů. Mizivé znalosti měla i o české mentalitě. „No Name“ si znovu a znovu myl ruce tím, že „samet“ přece podporují plná náměstí. „Jak by ne, když dáváte jasně najevo, že převratu fandí i Moskva. Hlavně to žene do ulic statisíce lidí, které by to jinak ani nenapadlo. Teď se tam většina hrne proto, aby jí neujel vlak. To se neumíte krotit ani v tom? A aspoň ve svém vlastním zájmu? Už to by u nás rozdalo karty jinak i vnitropoliticky.“ Byla to ztráta času. „No Name“ měl mandát „Malty místo Jalty“.

Rusko si tsunami, spuštěné „katastrojkou“, podalo zvlášť neurvale. Ještě hůř dopadla řada ostatních „postsovětských“ republik. Joseph Stiglitz je laureátem Nobelovy ceny za ekonomii. Šéfoval i týmu ekonomických poradců Billa Clintona. Pak byl hlavním ekonomem Světové banky. Tím lepšími prameny disponoval, když se počátkem století pustil do psaní knihy Globalizace a nespokojenost, kterou vyvolává. U nás vyšla pod opatrnickým titulem Jiná cesta k trhu. Hledání alternativy k současné podobě globalizace. Stiglitz tu píše: „Rusko bylo bohatá země. Tři čtvrtě století komunismu sice zbavilo obyvatelstvo zkušeností v oblasti tržní ekonomiky, ale dopřálo mu vysokou úroveň vzdělání, zvláště v technických oborech… Koneckonců Rusko bylo první zemí, která vyslala člověka do vesmíru.“ Když Gorbačov a Jelcin vydali „vnějšímu řízení“ i zemi, jež byla dosud supervelmocí, „Spojené státy, MMF a mezinárodní komunita se natrvalo spojily s politikou obohacování na úkor průměrných Rusů“. Právě „pod tlakem Spojených států, Světové banky a MMF, požadujících rychlou privatizaci, se směňovala aktiva státu za ´pár babek´“. Ten trojlístek vsadil na „praktické muže“ („jako Viktor Černomyrdin, šéf Gazpromu, který nahradil Gajdara v křesle premiéra“), „připravené ukrást pro sebe a své přátele právě tolik státního majetku, kolik jim mohlo projít“. „Tiché tolerování, ne-li přímo podpora zkorumpované privatizace ´půjčky za podíly´ byla založena i na faktu, že také korupce byla vedena dobrým úmyslem – prosadit Jelcinovo znovuzrození“ Vláda, dirigovaná zvenčí, „vytvořila mocnou třídu oligarchů a podnikatelů, kteří na daních platili jen zlomek toho, co měli, daleko méně než kdekoli jinde“. Ekonomika se, dokládá Stiglitz, propadla téměř dvakrát víc než v letech, kdy zemi plundrovala Hitlerova vyhlazovací válka. A tak i „většinu obyvatel Sovětského svazu postihlo za kapitalismu po ekonomické stránce něco ještě horšího, než čím je strašili bývalí komunističtí vládci.“

Co se honilo hlavami „Gorbyho“ smečky, když tomu dílu zkázy dělala uvaděčky? Proč napřed vydala predátorům spojence? Proč je nechala degradovat na vazaly a krmelce zemí, které vedly zákeřnou „studenou válku“ i proti nim? Proč se tím sama zbavila bezpečnostního prstence, o nějž Rusko – s hranicí přes 20 tisíc kilometrů, krytou jen pramálo přírodními valy – vedlo tvrdé boje po celá staletí? Ty otázky provokují i chytlavé interpretace. Z mnohých však trčí bujará simplifikace. Jedna z nich hlásá, že tak, jak to dopadlo, bylo cílem od samého počátku. Stál ale opravdu i sám „Gorby“, náturou provinční ješita, o burnus z ostudy, v němž končil? Počátkem prosince 1991 se Jelcin, Kravčuk a Šuškevič, představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska, sjeli v Bělověžském pralese. Podepsali tu lejstro, anoncující zrušení Sovětského svazu. Hned poté to nahlásili Bílému domu. Zavolat do Kremlu je přesvědčil až George Bush. Když Jelcina vyslechl Gorbačov, položil mu jedinou otázku: „A s jakou funkcí se teď počítá pro mne?“ Teď už se žádnou, jak jinak. Osud státu, jehož byl hlavou, ho nezajímal. Na jeho obranu nehnul malíčkem. Tři týdny poté abdikoval sám. A dal stáhnout z Kremlu vlajku země, jejímž byl vrchním velitelem. Býval to virtuóz zákulisních křiváren. Skončil hůř, než ochotník z Horní Dolní. A to v plánu nepochybně neměl. Navzdory všemu, čím se z bankrotu vylhává už třicet let.

Jiná z chytlavých verzí dokonce tvrdí, že vedení „katastrojky“ bylo ze samých „krtků“ CIA. V případě Alexandra Jakovleva, druhého v mocenské hierarchii hned po Gorbačovovi, to nikdo dementovat ani nezkouší. CIA si ho měla zavázat už počátkem 80., ne-li koncem 70. let, kdy byl sovětským velvyslancem v Kanadě. Šéf KGB Krjučkov to, jak píše v memoárech, Gorbačovovi doložil i doličnými předměty. Ten do té složky prý ani nenahlédl. A umyl si ruce větou, nevídanou i v afrických satrapiích: „Tak to s ním projednej!“ I „krtků“ se vším všudy bylo jistě víc. Dvojnásob ve fázi frontální kapitulace. Na tyhle „svazky“ nemá nárok žádný Cibulka. Jsou skvělým dálkovým ovladačem dodnes. Mnohonásobně početnější však byla jiná kategorie. Z první ruky ji popisuje i Alexandr Platonov, zpravodajský plukovník ve výslužbě. Hovoří o třicítce generálů KGB, svolaných na uzavřenou slezinu už počátkem roku 1990. Každý tu dostal velký úvěr za symbolický úrok. A k tomu i důvěrnou informaci o hyperinflaci, jež jeho splátky srazí na mikroskopické minimum. Úvěr dávala nová „družstevní“ banka, ovládaná Gusinským, až dosud práskačem „služeb“ v řadách disentu. Ten samý „rodokmen“ má i řada jiných oligarchů. Jejich raketový vzestup startoval i z převodů nemovitostí, spadajících dosud pod KGB. Šéf jeho příslušné správy spáchal sebevraždu, aby tu loupež nemusel podepsat. V Rusku na dané téma vychází i tucty knih. Nabízím namátkou aspoň jednu z nich. Má přes 600 stran drobnými literami. Napsal ji Alexandr Ševjakin. Vábí už slovní hříčkou v názvu: KGB proti SSSR. 17 zastavení zrady. Pikantní tajemství ovšem – podobně jako řada jiných titulů - mísí se svévolnou fabulací. Značně účelovou, tak jako mnozí jiní autoři.

Kufr se zvedal i nad korouhvičkami, jež „službám“ za žádné vázací akty ani nestály. Rojily se i v mém okolí. Včetně dvou posledních sovětských viceprezidentů MSS. Prvý pocházel z diplomatické dynastie, sahající prý až do časů samoděržaví. Nadělili mi ho do Prahy už někdy roku 1987. Tehdy mi zkoušel brnkat na nervy narážkami, že „naši maršálové to tak nenechají“ a „jeden by si měl raději pozor“. Před mými dotazy, co se tím míní v naší práci, kličkoval jako zajíc v brázdě. Uběhlo jen pár let a dotáhl to až na náměstka Jelcinova ministra zahraničí Kozyreva. Tak trapná cizí loutka ruskou diplomacii ještě neřídila. Do Prahy tu a tam zavítal i její náměstek. A mně, někdejšímu kolegovi, líčil bez nejmenšího uzardění, jak svoji zemi prezentuje v západních médiích: „Chce to mít jasno ve třech otázkách. Kolik vteřin ti dají, co se po tobě žádá a kolik za to.“ Částky, jež uváděl, oscilovaly v řádu 500 – 2.000 dolarů. Za každý z těch štěků na kameru. „Tohle je teď džob náměstka ruského ministra zahraničí? To myslíš vážně, Andreji?“ „To víš, doba se mění a ujet vlak si nechá leda pitomec.“ Dlouho mu to nevydrželo. Pak si prý, už „na vlastní noze“, půjčil ranec peněz. Nevrátil je a kdesi se schovává. Toho, co do MSS nastoupil po něm, provází ještě ubožejší pověst. Renomé tuctového Brettschneidera.

Populární je i jiná verze. Z „post hoc“ vyvozuje „propter hoc“. S „katastrojkou“ přišla loupež tisíciletí. Právě v té se pak hledá i výchozí motiv díla zkázy. Verzi nahrává i nejedna z dobových indicií. Strukturovanější reliéf však vydávají i ty. Platí to i o atmosféře, v níž proběhla „Gorbyho“ návštěva u nás v dubnu 1987. Zralejší ročníky, ztotožněné s poválečným pokrokem, ji přijaly s otazníky i nejednou pochybností. Gaudium zářilo z očí týpků, prolezlých rusofobií. Od „bývalých lidí“ až po inventář „šedé ekonomiky“. Tahle sorta měla na vše, co jí hraje do noty, vytříbený čich. Nezklamal ji ani tentokrát. Šampióny prvních privatizací byli hlavně veksláci a jiné parazitní podsvětí. Později nebyl ojedinělým solitérem ani Černomyrdin, jejž jako prototyp uvádí Stiglitz. V mocenském žebříčku před „katastrojkou“ však figuroval mnohem níž, než na jejích troskách. Z horního patra „nomenklatury“ nevzešel jediný ze skutečných oligarchů. Příznačné je i zázemí, do nějž zašil sám „Gorby“ a hrstka padlých andílků z jeho okolí. Živili je a dodnes živí hlavně zahraniční sponzoři.

Mělo to i šťavnatou prehistorii. Svědkem byl i autor těchto řádků. Partnerem MSS byl Výbor mládežnických organizací SSSR. Střechová instituce hlavně pro okolní svět, zahrnující vedle Komsomolu i sportovní, kulturní a jiné politicky neutrálnější struktury. Výboru léta předsedal Gennadij Janajev, později člen politbyra a tajemník ÚV KSSS i svazový viceprezident. V srpnu 1991 stál v čele „státního výboru pro výjimečný stav“, pokoušejícího se odvrátit dezintegraci SSSR. Akci zmařila pátá kolona z vlastních řad. S gustem pak stigmatizovala i Gennadije Janajeva. On sám se tomu „obrazu nepřítele“ podobal pramálo. Zcela odlišný pohled, než podle „znalců“ z druhé ruky, měl i na klíčové postavy v KSČ kolem listopadu 1989. Epizoda, související s „Gorbyho“ zázemím, je však až o Janajevově nástupci. Výbor mládežnických organizací SSSR vedl poměrně krátce. Tím víc překvapila zpráva, že končí. Co bude dělat, neuváděla. Pár týdnů nato mne v Moskvě odchytil sám a dovezl do jakéhosi šlechtického paláce. Nad krbem v přízemní hale visel obrovský snímek Raisy Gorbačovové. Ukázalo se, že jde o sídlo prvé „neziskovky“ Gyorge Sorose. Madam byla její prezidentkou a můj dosavadní kolega výkonným ředitelem. Nedat najevo, co si o to myslím, si žádalo mamutí sebeovládání.

Skuteční oligarchové se rekrutovali z ročníků se třemi, maximálně čtyřmi křížky na krku. Většina honila předtím sovětskou kariéru. Až ale tu pozdní a farizejskou. Ve svém věku hlavně na půdě komsomolu. Jeho špičky – federální i nejednu republikovou – jsem znal osobně. Na oligarchu to z nich nedotáhl nikdo. Díru do světa dělaly „kádry“, jež z „katastrojky“ profitovaly, tehdejší politiku však neformulovaly. Nejenom v Rusku, ale na celém „postsovětském“ území. Z bloků tajemnice univerzitního komsomolu startovala i Julie Tymošenková. Ano, později „plynová Julie“ a dvakrát i ukrajinská premiérka. Příznačné renomé měla už coby mládežnická tajemnice. Díky nočním tahům, jež pořádala pro výjezdní kontroly z centra. Závistí by prý bledly i Berlusconiho „bunga, bunga parties“.

Stonásob významnější je jiná otázka. Čím se v tu dobu zabývaly skutečné mocenské špičky? Odpověď lámu z přátel, kteří to viděli na vlastní oči. Už třicet let. Nabízím aspoň jednu z mnoha. Zní jako z jiného světa: „Jdu takhle v létě roku 1989 traktem, kde sídlili členové politbyra a tajemníci ÚV. Víš, co zrovna řešila řada z nich? Telefonické intervence u republikových a oblastních kolegů, kterému novopečenému družstvu mají převést jednou jakýsi velkochov drůbeže, jindy odštěpný závod strojírenského podniku nebo místní maloobchodní síť.“ „Počkej a to dělali za nějakou provizi? Nebo pro své příbuzné či ´bílé koně´?“ „To ne, tihle nic podobného v krvi neměli.“ „Tak proboha proč?“ „Gorbačov rozhodl, že státní holdingy jsou příliš velké a zkostnatělé a ekonomiku je třeba zpružnit. A tlačil i přímo na členy stranického vedení, ať se zasadí o její atomizaci do skupinového vlastnictví…“ Část si to líbit nechala. Ta druhá to tiše sabotovala. Úplně jinak se chtěla zachovat i ke spojencům. Místy to už už vypadalo, že „katastrojce“ srazí hřbet. Odpor narůstal i zdola. Takový člen vedení, který by se mu postavil rázně do čela, se však nenašel.

O kolektivním nevědomí psal už Carl Gustav Jung. Garnituru, která je naším tématem, ovládlo kolektivní bezvědomí. Manekýnem „hard“ verze byl sám „Gorby“. Nesla i pečeť jeho nátury. Byl to provinční hochštapler. Virtuóz v leštění klik a jiných habaďůrách, jimiž se honí kariéra. Kdo se tím prodere až do čela, vystaví ho to úplně jiným nárokům. Gorbačov před nimi kličkoval tím jediným, co uměl – snaživou četbou ze rtů, o jejichž pochvalu stál. Doma byl teď ale na špici on sám. Zbyli mu Reagan a Thatcherová. Kohl a Mitterand. Římský papež a jiné „elity“, k nimž shlížel s posvátnou úctou. Nahlédnout do duše provinčního hochštaplera nebyla velká věda. Brnkat na strunu groteskní ješitnosti jakbysmet. Gorbačov si to vykládal jako podporu „všelidských zájmů“, které si vyfantazíroval. A pak tou chimérou válcoval odpůrce doma i napříč východním blokem. Celé to „nové myšlení“, placaté už názvem, bylo dětinským leporelem. Západní „elity“ nemají přátele ani spojence. Mají jen „životní zájmy“. Ty vlastní a sobecké, a ne žádné „všelidské“.

„Soft“ verze „všelidské“ selanky nehlásala. Pahýlem zdravého rozumu byla i tak. Pod heslem naší „finlandizace“ ji přijel do Prahy vykládat Abel Aganbegjan, akademik a „Gorbyho“ ekonomický poradce. Pozval ho Valtr Komárek, řídící Prognostický ústav ČSAV. Tahle vidina měla za to, že Moskvě se stávající spojenci vlastně ani nevyplatí. Takže až je nechá „finlandizovat“, Západ to vstřícně ocení „světovými cenami“ za vše, co jim teď dodává s diskontem. A pojme moskevskou věrchušku za parťáka, s nímž potom - ruku v ruce a jako rovný s rovným – převezmou vedení celé planety.

Mrákoty stihl bankrot, nemající v míru obdoby. Žalostně dopadl i sám „Gorby“. To jméno dostala i psiska Bushe staršího a Shirley Temple Blackové, když u nás vedla americkou ambasádu. Padlého lídra supervelmoci živila reklama na pizzu a zbohatlické aktovky. A přednášky, do jejichž hlediště „elity“ posílaly své šoféry, kuchařky a zahradníky. Takhle se ruským knížatům neposmívaly ani nomádské hordy, když je nechaly soutěžit o právo vybírat daně. Zpátky se to vzít nedá. Tím akutnější z toho plyne memento. Co doba dluží naší prosperitě a demokracii, lidským právům i bezpečnosti, dostane šanci až v mnohem svrchovanější zemi. Teprve ta znovu nabídne prostor i sociálnímu pokroku. A nakonec umožní i comeback všeho, oč „Gorbyho“ dílo zkázy okradlo i nás.

Přišlo e-poštou

CP